Úsměv je nákaza co rychle cestuje –
ne jako rýma kdy ležíme v posteli.
A zase k úsměvu všechny povzbuzuje,
přináší nám radost – jsme rázem veselí.

Rozsvěcuje totiž nám v srdci lampičku.
Člověk se nemračí už ani trošičku,
radost má na líčku jak z medu kašičku.
On nám dá mnoho: snad přivábí hubičku
na tváři dívky, snad potěší babičku.

Někdo je bohatý, má mnohé akcie,
někdo zas chudý je, často zima mu je –
jeden whisku pije, druhý nuzně žije –
každý z nich ale přec úsměv potřebuje.

Příteli, když se ti dostane úsměvu,
pošli jej, prosím, dál – bude ti do zpěvu!

 
© 2005 Jindřich Degen
(Motiv převzat z francouzštiny – anonym – a volně zveršován.)