Když jsem kdysi kráčel do Poličky
u lesa jsem potkal tři sudičky.
Byly bílé jako holubičky,
na hlavičky daly si čepičky;
postavy hubené jak tyčky.

Zdravím pěkně: “Pozdrav Bůh, dětičky!”
Ony na to: “Bůh buď s Tebou, synku!
Máme hlad, dej nám aspoň topinku!
Byly jsme teď ve městě na rynku;
dali nám tam sice konvalinku,
ale žádné jídlo v upomínku.
Poskytni nám trochu krmě, pití –
chceme se Ti řádně odměniti.
Budeš míti peněz jako kvítí,
dobré zdraví, spokojené žití.”

Měl jsem sice sám hlad jako zajíc,
ale přesto vyndám s kapsy krajíc,
housku, sýr a kus salámu navíc.
“Vezměte si i když jsem z Nemanic!”

Pak jim popřeju dobré chutnání . . .
Usedly a jedly bez váhání;
chci jít dál pak – nemám žádné stání,
na výroční trh mě to pohání.
Hlad mně ale pohybovat nedá,
sudičky zmizely, mdloba šedá . . .

A po chvíli, na kolena klesna
probouzím se ztěžka, zvolna ze sna.
Byl to tedy sen a už je ráno,
Boží nebe do modra vybráno.
Sudičky odešly, žádná škoda!
Hlad mi jenom v žaludku teď hlodá.

“Vstaňte se mnou, moje krásná paní,
zasednem’ teď k vybrané snídani!”

 

© Jindřich Degen, 2000