Jak žil člověk v dalekém pravěku?
Zřejmě často bylo mu do breku.
Někdy mu zle táhlo do jeskyně –
za což mu pak vyhrávala tchyně.

Ženu on měl pravou holubici,
často měla úsměv na své líci.
Jindy manžel přestal být kocourek –
to když kamsi založil pazourek.

Děti vědy neznaly – to bolí –
tenkrát školy nebyly v okolí.
V přírodě je krásně – každý uzná,
ale existence někdy nuzná.

Na vzduchu tak přenáramně chutná –
honba na mamuta je pak nutná.

Lid se tedy na hon vydat musil;
neptejte se co jen při tom zkusil!
Někdy zvíře netrefí, co potom?
Radši pomlčíme o tom.

Jak to mají muži dneska snadné,
loviti je ani nenapadne.
Nakupovat chodí moc neradi –
v hospodě čekají kamarádi.

Děvčata mají svou kariéru,
vařiti je nudné – na mou věru!
Co se tedy týče denní stravy,
změnili jsme kulinářské mravy.

Lovit, vařit, jaká je to práce!
Na to přece dnes je restaurace.
Odpadla robota značně krutá –
a tak nikdo nejde na mamuta.

 

© 1999 Jindřich Degen